Nové pokračování...

1.kapitola

Na takovouhle věc už v životě nepřistoupím. Co se na tom Lence tak hrozně líbí? Někdy jsou její nápady, tak “skvělé” až mám chuť jí uškrtit a tohle je právě jeden z nich. Mě se to totiž ani trochu nelíbí, doufám, že takovýhle program se už nebude nikdy opakovat. Co si vůbec myslela, jako, že tam tak budu sledovat je dva! Ani náhodou!

***

Ten den byl jako každý jiný den ve škole. Chtěly jsme se s Lenkou domluvit na společné odpoledne. Je pátek, poslední školní den tohoto týdne, proto jsme mohly podniknou cokoliv jsme chtěly a jak dlouho jsme chtěly.

“Takže, mám plán-” přiskočila jsem celá nadšená k Lenčině lavici.

“Poslouchám,”nehnula ani pohledem od svých návrhů, ale podle toho jak dlouho ji už znám, jsem věděla, že ví co říkám a vše si pečlivě ukládá ve své chytré hlavičce. Nedalo by se říct, že ona je z nás ta chytrá. Jsme na tom stejně obě dvě. Máme poměrně dobré a dost podobné výsledky. Akorát jedné jde lépe to a té druhé zase to. Ona ráda maluje a učitel na výtvarku si jí nemůže vynachválit, není divu, když už od malička chodí do uměleckého kroužku a ještě jí to baví. Já zase vynikám ve psaní slohu, básniček, ráda také píšu písničky, povídky i delší příběhy.

“Nejdřív bychom mohli zajít do kina,” zamyslela jsem se. “Pak se zajdem podívat do nějakého krámu se zimníma botama, potřebuji nějaké kozačky, no a potom na jídlo-”

“Mohl by s námi jít Marek? On by ten film také rád viděl a já na to nechci jít dvakrát,” přerušila mě. “Nevadí ti to, že jo?” pořád si čmárala něco z čeho se rýsovaly modro-černé koktejlky jenom na ramínka a dlouhé do půlky stehen.

“Já myslela, že si tě tentokrát užiju, minule jsi nemohla právé kvůli němu.” zarazila jsem se a posadila vedle ní. Dlouhou dobu jsme nikde nebyly jenom spolu sami, jako holčičí jízda, protože se pořád věnuje Markovi, ten si zase stěžuje, že si nedělá čas na něj.

“Já vím, ale prosím.” zamrkala ne mě, Asi si myslela, že to bude fungovat. Já ji na to také kývla, ale úplně z jiných důvodů. Ten film dávají dneska naposled, tedy aspoň v kině mně blízkém.

“Fajn. Ale ten zbytek bude už čistě náš!”

“Skvělé.” Odložila tužku, zaklapla blok a uklidila do poslední kapsy svého nového batohu.

Né, že bych neměla Marka ráda, ale se svojí nejlepší kamarádku a jejím klukem se mi do kina nechce. Oni tam budou jako pár, přítel a přítelkyně, a já jako páté,tedy v tomto případě třetí kolo u vozu.

A právě tomuto se chce Lenka vyhnout, proto s námi jde Markův nejlepší kamarád, který je náhodou také single. Znám Lukáše moc dobře. Než spolu začali Lenka s Markem chodit, každý víkend jsme mi čtyři něco podnikali. Potom se, ale oni dva začali scházet jen spolu, tak jsme s tím přestali, prostě jsme se rozpadli a přestali se scházet, Už to prostě nebylo ono, nebylo to jako dřív. Bylo v tom něco víc, hlavně mezi těma dvěma.

"Lukáš se změnil, věř mi zalíbí se ti a přiznejme si to ty taky nevypadáš zle." snažila se mě přesvědčit, že to nabude taková katastrofa jak jsem si myslela.

"Jak se někdo může změnit za rok a půl?"
"Zkus to, uvidíš, že mi nakonec poděkuješ." řekla a vzala si tácek na oběd.
Nechtěla jsem jí to kazit, přece jenom to udělala pro mě a já ji nechci ublížit, tak jsem se přichystala a byla na místě srazu jak se domluvilo. Na to, že Lukáš a Marek bydlí na stejném sídlišti, byl tu Marek sám a na Lukáše jsme čekali.. Konečně dorazil a ani já jeho a ani on mne nepoznal. nebyl to totiž ten kluk se špatným účesem, byl to 15-ti letý frajer s dobře vypracovaným tělem a luxusním účesem jestli to můžu říct až tak.
První co řekl bylo: "Kdo to stojí vedle Lenky, ta jde taky?"
"Tak to je vtipný." smál se Marek.
"No, kdo to..." pak jsem se zarazila, protože mi to začalo docházet. V tom klukovi jsem poznávala mého starého známého. Usmála jsem, ale Lenka to nestihla postřehnout a vkročila do toho: "Dobře, dobře," stoupla si mezi nás, " Když se nepoznáváte,"
"Ale já," ozvala jsem se, bohužel marně Lenka pokračovala: "Tohle je Lukáš," ukázala, "A tohle je Agáta."
"Už si vzpomínám, já jen," pousmál se. "Jsem tě nepoznal."
"Já si vzpomněla, ale tady slečna," podívala jsem se na Lenku, ta se začervenala a pousmála."mě nepustila ke slovu, abych se představila!" usmála jsem se na něj a potřásla si rukou.
"Vypadáš jinak," přiznal a přejel si mě ještě jednou pohledem. Poprvé to bylo, když přišel.
"Jo, trochu jsem pozměnila styl nic víc, ale ty, poznala jsem tě až podle očí, ty se díky bohu nezměnily."
"Stejně jako barva tvých vlasů. Jsem rád, že jsi je neobarvila." pohladil jemně jeden pramínek a zadíval se.
"Ok, tohle všechno si ještě můžete říct později, my bychom rádi stihli ten film." vyrušili nás Lenka s Markem.
"Jo, jasně." odtrhla jsem se pohledem.
Ve frontě, uvnitř i při filmu jsem na sobě cítila Lukášův pohled. To jsem se tak změnila? proletělo mi hlavou. Protože on rozhodně, akorát doufám, že jenom navenek, jinak to byl totiž hrozně fajn kluk.
Po filmu jsem přistoupila i na společné jídlo. Zas jsme byla ta parta až na to, že nám je kolem 15-ti a jeden pár z nás spolu chodí. S Lukášem jsme se dali opět do řeči hned, jak jsme se usadili v jednom z bufetů přímo v metropoli.
"Takže," napila jsem se, "Pořád chceš jít na tu stejnou střední?"
"Jo, ale bude to těžší než jsem si původně myslel." přiznal.
"Jak to?"
"Známky jsou v pohodě, ale spíš se bojím přijímaček."
"Tak to chápu. Z těch je nervozní snad každý." usměji se na souhlas.
Bavili jsme se celé odpoledne, nikdy se nestalo, že bychom mlčeli nebo se nesmáli, ale mělo to háček. Přece jsem si nemohla myslet, že takový frajírek bude bez chyby.
“Omluvte mě na chvíli.” vstala jsem a vydala se směrem k záchodům. Trochu jsem se na Lukáše naštvala, změnil se I jinak než jen vzhledově.
“ Já jdu taky.” přidala se Lenka a vyběhla za mnou.
“ Co se děje? Vypadáš naštvaně.”
“Ví o tom, že se nás snažíte dát dohromady?”
“Jo, proč se na to ptáš?”
“ Ne, že by mi to vadilo, tohle dohazování je mi proti srsti, ale nevím jak je na tom on, že si klidně flirtuje s někým jiným než jsem já. Neustále chodí k tomu stánku, kde náhodou prodává dobře vytvarovaná blondýnka a vždycky tam zůstane dýl než je třeba na dolití půl litrového kelímku. Nehledě na to by mě zajímalo, kam tu všechnu kolu dává.” nadechla jsem se.
“Wow, tobě se asi vážně zalíbil, co?” podívala se na mě trochu já-ti-to-říkala pohledem.
“Jen mě zaujalo, jak se změnil a jo zalíbil, ale na chození asi není, kduž klidně flirtuje s někým jiným v době co tu má být se mnou. Poslyš, já radši půjdu, vy si s Markem užijete společné odpoledne a Lukáš si toho podle mě ani nevšimne. Má na práci něco jiného.” popadla jsem tašku a vystřelila jak nejrychleji mohla. Jen tak letmo se ještě podívala na Lukáše, který už zase stál u stánku s nápoji a koketoval s prodavačkou. Pak jsem si všimla jak mu podává malý papírek. Podle toho jak u toho naklonila hlavu, aby mohla pohodit svojí blonďatou hřívou to bylo telefonní číslo. A dost! Jdu pryč! Řekla jsem si a vyrazila ze dveří.
Esemeska od Lenky co mi v tu ránu přišla, mě ani trochu nepřekvapila.
AGÁTO, CO BLBNEŠ, POJĎ ZPĚT. LUKÁŠ S MARKEM STEJNĚ ODEŠLI A MY SI JEŠTĚ MŮŽEME UŽÍT SPOLEČNÉ ODPOLEDNE.
Neměla jsem chuť procházet obchody a probírat Marka, normálně mi to ani tak nevadí, ale dneska jsem chtěla přemýšlet.
NE, DÍKY. RADŠI SE PROJDU.
Mrzelo mě, že nenapsala jestli se po mně Lukáš ptal. Nejspíš, jsem měla pravdu, ani si toho, že jsem odešla nevšiml. Nebo je mu to taky jedno. I když, ze začátku to vypadalo jinak. Několikrát jsem ho načapala, to ale nemuselo nic znamenat.
Teď se nacházím na našem sídlišti, přemítám si celé odpoledne znova a znova. Nedokážu se přimět myslet na něco jiného než jak se něčemu podobnému  vyhnout, protože je mi jasné, že se mi Lenka s Markem zase pokusí někoho dohodit. Mají pocit, že bych taky měla s někým chodit, když pro ně dva je to tak úžasné. Neříkám, že bych nechtěla kluka, jen né tímhle způsobem. Až na to příjde, někoho si najdu a to úplně sama. Stejně by to nefungovalo, bylo by to nucené a nikoho z nás by to nebavilo, na to jsme hodně odlišní. Vždycky jsme byli spíše kamarádi a to by se nezměnilo ani za sto let.
Z mého rozjímání a přemýšlení mě vyruší zvonící telefon.
“Ano,”
“No, ahoj Agáto,”
“Kdo je tam?”
“Lukáš, Marek mi dal tvoje číslo,”
“Aha, proč voláš?” řekla jsem trochu, možná trochu víc jedovatě.
“Můžeme se někde sejít? Teď?” zněl naléhavě. Překvapilo mě to, proč se chce sejít a proč zrovna teď?
“Proč?” zněla jsem nepřístupně. Snažila jsem se, aby to neznělo, no zkrátka neměla jsem chuť si povídat.
“Proč? Protože si tak rychle-” zarazil se. “- teda náhle a rychle odešla a chci si promluvit.” opravil se.
“Dobře, tak tedy mluv.” pobídla jsem ho.
“Nechci po telefonu.” vzdychl.
Ušklíbla jsem se, vlastně ani nevím proč ho tak provokuji, asi se potřebuji někde vybít.
“Fajn,” ustoupila jsem. “tak za deset minut na našem starém místě. Pamatuješ si, kde to je?”
“Ovšem, že si to pamatuji!” řekl ukřivděně.”A budu tam včas.” dodal.
“Ahoj.”
“Prozatím.”
Zavěsila jsem. To by to nepočkalo?! Zašklebila jsem se na telefon a vydala se na místo srazu.
Byl tam přesně v čas. Zajímavé, pomyslela jsem si. Vždycky chodil jako poslední a to jsme na něj ještě čekali. Zajímalo by mě jak dlouho už tu stojí. Cestou jsem se totiž schválně loudala.
“Co je tak důležité, že to nešlo po telefonu?” přistoupila jsem k němu bez pozdravu.
“Co se stalo před tím rokem a půl?” použil moji taktiku, sakra, nejlepší obrana je útok a já to ráda používám. Vydal se směrem ke mně.
Překvapil mě tím, ale dala jsem si záležet, aby to nebylo poznat.
“Nevím, to mi řekni ty.” dala jsem se taky do pohybu, ale směrem k blízké lavičce. Posadila se a on vedle mě.
“Přestali jsem být v kontaktu, ale proč? Proč jsem si nezavolali nebo se nesešli?”
“Protože si mi nezvedal telefon, nebo si neměl čas.”
odpověděla jsem a nervózně si prohlížela jeho obličej. Nebylo mi jasné kam tím míří. Poposedla jsem si dál.
“ Jednou jsme si přece psali, ale ty ses sejít nechtěla.”
“Bála jsem se, že by to nebylo jako dřív, ty víš jaká jsem a navíc si se chtěl vidět pouze se mnou.”
“To protože jsem do tebe byl blázen.” přiznal se smíchem pohrávajícím si na jeho rtech.
“A teď,” podívala jsem se na svůj neustále pípající telefon. “celá ta věc s dohazováním, prostě,” nevím jak to říct.
“Nesedí ti to, že?” pomůže mi.” mě taky ne,” pokračuje bez toho, aby počkal jestli ještě něco řeknu. “Jako kamarádům nám to a podle mě I bude klapat líp.”
“Přesně,” usmála jsem se a pocítila úlevu a uvolnění.
“Tím pádem můžeme něco podniknout. Jako kamarádí ovšem.”
“Klidně, tak se půjdeme třeba projít. Nevím jak na tom teď si. Docela ses změnil, víš.”
“Máš pravdu. To ty ale taky.”
“Já jenom navenek. Ty už, ale nejsi ten stydlivej kluk, kterého jsem znala.”
“Někdy jo, veř mi.” opřel se.
Kdo to pořád otravuje, sakra. To to nepočká nebo co? Můj telefon se už zase rozbrněl.
“Promiň. Já jenom,” vstala jsem a naznačila telefon v ruce, že si musím jenom něco vyřídit.
Patnáct nepřijatých hovorů od Lenky! Pohlédla jsem zděšeně na mobil, ihned vytočila její číslo a ona to naštěstí hned zvedla.
“Cos potřebovala?” zeptala jsem se bey pozdravu. Takovej můj zlozvyk, většinou telefony přijímám, takže ani nezdravím, no a už mi to jaksi zůstalo.
“Marek dal Lukášovi tvoje číslo, ten se za tebou hned vydal. Takhle mi to Marek aspoň říkal.”
“Já vím, už mi volal a chtěl se sejít.”
“No? A?” řekla vyzývavě. Znám ten tón moc dobře. Dychtí po informacích. Pousměji se.
“ A nic, shodli jsem se na tom, že to co jste vy dva s Markem vymysleli byla a blbost a budem mnohem raději jen přátelé jako dřív. Teď už ale musím. Dořeknu ti to zítra.”
“Aha, tak fajn.” její tón zněl zklamaně. Asi čekala, že se vážně dáme dohromady. “počkej ještě,” zarazila mě.
“Zítra nemůžu a v neděli také ne, mám trochu moc plánů. V pondělí?”
Jak nezvyklé.
“V pořádku, v pondělí tedy.”
“Užij si víkend a pa.”
“Pa, pa.”
Zavěsila.

Vrátila jsem se zpět k Lukášovi. Psal esemesku nebo co, ale jak si všiml, že jsem zpět mobil zaklapl.
“Tak, kam půjdeme?”
“Jenom tady,” rozhlédl se. “to nebude stačit. Je toho hodně co vyprávět.” dodal a usmál se.
“Dobře,” pousmála jsem se. “Asi máš pravdu. Mám jedno místo.”naznačila jsem ať jde se mnou. Zbytek odpoledne jsme pak strávili procházením se po lesním parku. Prošli jsme každou cestičku jako tenkrát, neustále se bavili a dozvídali věci co nám za ten rok a půl unikly.
“Tak, teď mi řekni, jako kdyby se tě ptal starší a rozumnější bratr. Je nějaký kluk co okouzlil tvé srdíčko?” načal jiné téma.
“No, brácho, přestože nejsi rozumnější povím ti to. Možná ano.” zašklebila jsem se.
“Takže je,” lehce do mě strčil a pokračoval:
“Jméno, věk prostě popis.”
“Jmenuje se Filip, je starší než já, ale jenom o měsíc. Vysoký je něco málo přes 170 centimetrů a má hnědé vlasy, nakrátko sestříhané a mírný rozcuch, ale vypadá to dobře. Má krásné modré oči,” povzdechnu si zasněně. “mám pokračovat?” podívám se na něj trochu provokativně. Pochybuju, že ho to baví poslouchat.
“Ne, myslím, že tohle mi stačí.” ušklíbl se.
“Ví o tom?” zatvářil se jako můj straší bratr.
“Nevím, řekla bych že nespíš ne.” pokrčila jsem rameny.
“Má mě za kámošku nebo jako jednu z jeho spolužaček.”
“Hmm, to je zapeklitá situace.” promnul si bradu mezi třemi prsty a svráštěl čelo.
“ Ty to nebereš vážně!” strčila jsem do něj.
“ Máš pravdu, už nějakou chvíli ne.” přiznal. “Jako starší bratr bych mu mohl nějak domluvit, ostatně jako kamarád taky. Jenže do toho se mi moc nechce. Neznám jiný způsob přemlouvání kluků než ten hrubý.”

       “Ha, ha...”